První český Loser's Klub

Ostatní členové

Klub jsem tedy měl, jediný problém spočíval v tom, že jsem neměl žádné ostatní členy. "Pro začátek  nevadí", řekl jsem si a alespoň jsem se většinovým poměrem hlasů zvolil do funkce prezidenta klubu (výsledek byl poměrně těsný, přehlasoval jsem se jedna k nule). Nyní měl klub jak majitele, který by ho mohl financovat, tak prezidenta, který by měl na starosti správu a chod klubu (obě funkce jsem chytře spojil do jediné osoby - totiž do mě). Stále jsem si ale lámal hlavu tím, kdo bude mít členství v mém klubu, jaké budou vstupní podmínky a kolik budou stát členské příspěvky. Také jsem se velice obával, jestli existují na světě ještě jiní loserové, nebo jestli budu muset v klubu pobývat sám. Situace se změnila v okamžiku, kdy jsem o svých aktivitách a plánech řekl usměvavé  Petře Kaliánové, rozpustilé a křehké blondýnce, mojí  dlouholeté přítelkyni z gymplu. Zjistil jsem, že ona je výborný adept na členství v klubu a hned jsem ji také zapsal. Dokonce jsem uvažoval, že bych jí přidělil nějaké čestné funkce, jako např.:vrchní dveřník, podkoní, arcičíšník atd. ale nakonec jsem jí udělil pouze titul maxichudák. Měla z toho vskutku radost. Ano, začátky byly velmi krušné a ve dvou bylo velice náročné držet celý klub v chodu. Píle a touha však byly našimi věrnými spojenci. Stálo nás to krev, pot a slzy, ale nakonec jsme klub opravdu rozjeli. Pomohla nám šťastná náhoda, možná osud, a my jsme získali dalšího důležitého člena (nebo spíš členku) - v podobě půvabné a veselé Ivany Staršíkové, která se mnou a Petrou chodila na gymnasiu do stejné třídy. Ve třech už nebyl takový problém, aby klub fungoval na plné obrátky...Zprvu bylo nejhorší se dohodnout, kdo bude co v klubu obstarávat, ale jak se nakonec ukázalo, zbytečně jsme vše hrotili. Všechny povinnosti jsem spravedlivě rozdělil na půl mezi Ivu a Petru. Také bylo obtížné si ujasnit, o co klubu vlastně půjde a jakým směrem se bude soustřeďovat. To jsme vyřešili v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že máme společný problém, který byl vskutku delikátní. Spočíval v tom, že ačkoliv jsme všichni byli mladí, krásní, zdraví, sebevědomí a vtipní, neměli jsem žádné partnery. Ne že bychom nemohli najít lásku. To jsme mohli a byli jsme velice zamilovaní, ale spíš láska nemohla jaksi najít nás. Petra měla svého prince, Iva měla svého vysněného a i já jsem měl svoji Jitřenku, svoji krásnou růži z Naaskobi. Šlo ale o to, že city byly jednostranné - prostě samé neopětované lásky. Klub měl právě sdružovat lidi, jako jsme byli my a měl jejich problémy řešit. V tom  jako instituce bohužel selhal, dodnes nikoho nemáme a tak jsme rozhodli, že se klub bude ubírat trochu jiným směrem...           

 Petra a Ivana mají někdy v těchto dnech (koncem února) narozeniny, takže bych jim chtěl touto formou popřát ještě jednou vše nejlepší. Hodně zdraví, štěstí a lásky. Je to sice otřepané klišé, nicméně nic lepšího a důležitějšího přát nelze. A protože to jsou moje pusinky, moje kočičky, moje květinky, tak jim chci přát jen to nejlepší. Petra je krásná jako slunce uléhající na západě k spánku. Její vlasy září jako tisíce zlatých pampelišek v poledním žáru. Oči má velké, modré a když se do nich zahledím, vidím v nich něžnou melancholii. Dokáže mě rozesmát a když jsem smutný, dokáže mě utěšit. A když  jí požádám o radu, vždy mi ji ochotně poskytne.Ivana je jiná. Je taky překrásná, ale její krása spočívá v jiných aspektech její duše a jejího těla. Je skoro pořád dobré, rozverné  nálady. Usmívá se na mě a nikdy se na mě nemračí. Její tvář korunuje jemný nosík a plné, smyslné rty, které jistě chutnají sladce jako med. Vrcholem vší té krásy jsou její dlouhé, svůdné řasy, které jako vojsko pod praporcem ochraňují kulatý poklad - její mandlové oči.Takové jsou Petra s Ivou - moje holčičky na které bych nikdy nezanevřel. A když píši "moje", myslím, že nepoužívám nějakých přehnaných, patetických gest. Mám je moc rád a musím je moc moc hýčkat, abych je neztratil, neboť to by mi potom nezbylo již skoro nic...         

NÁŠ MAIL BOX